Dějiny I. interní kliniky - 1. Interní klinika 1. LFUK a VFN v Praze

V. Jirásek

Po prvotním nahodilém přístupu do universitního vzdělávání přinesly systém a pořádek teprve studijní řády vydané vídeňskou vládou v době panování Marie Terezie a Josefa II. Hlavním autorem osvícenských reforem ve zdravotnictví a ve zdravotnickém školství byl G. van Swieten. Tento Boerhaaveův žák se stal nejen osobním lékařem Marie Terezie, ale také říšským protomedikem a inspektorem lékařského vzdělávání.
Postupně pod jeho vlivem a dozorem se vytvářel systém zdravotnických zákonů a ucelený systém státní zdravotní správy. Po vzoru Boerhaaveovy leydenské školy byla koncipována výuka klinických oborů na lékařských fakultách (clinica viva ad methodum Leydensem). Tak byla vytvořena i lékařská klinika v Praze v r.1769.
Prvním učitelem klinické výuky byl Tadeáš šlechtic Bayer(1737-1808), profesor všeobecné a speciální patologie. Výuka probíhala v tehdejší vojenské nemocnici v Hybernské ulici (naproti dnešnímu Masarykovu nádraží). Jeho nástupcem byl od r. 1778 Josef Plenczicz (1752-1785), Slovinec po otci, který byl profesorem všeobecné a speciální patologie již v 26 letech. Ten přenesl klinickou výuku do nemocnice Milosrdných bratří, tehdy největší pražské nemocnice (až 120 lůžek).
Praktikoval sice oficiálně jen na 8 lůžkách, ale pro výuku měl k disposici prakticky všechny nemocné. Nevýhodou však bylo, že v této nemocnici byli hospitalizováni jen muži. Plenczicz a všichni jeho nástupci sváděli stálé boje o financování klinické výuky. Nemocnice Milosrdných bratří byla financována jen z darů a odkazů, žádný pravidelný příjem neměla, žádnou státní dotaci. Plenczicz chtěl předvádět studentům léčbu v té době na nejvyšší úrovni, což značně přesahovalo finanční možnosti nemocnice. Nakonec vymohl, že ze státní pokladny dostával na klinickou výuku příspěvek 50 zlatých ročně. Plenczicz zemřel mlád, ve věku 34 let.
Po jeho smrti v r. 1785 se stal profesorem klinického vyučování v nemocnici Milosrdných bratří Anton Sebald (1759-1799). A právě tento klinický učitel byl první, který vyučoval u lůžka nemocných v nově otevřené Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí, která vznikla přestavbou původního ústavu pro nezaopatřené šlechtické dcery (Damenstift - založen 1705 hraběnkou Helenou Benarides von der Golz [z Golčeva]). K přeložení klinické výuky došlo během října r. 1791 a od té doby nepřetržitě probíhá klinická výuka v těchto prostorách. Po více než jedno století výhradně jen zde.
Když v r. 1799 Sebald jako 46 letý zemřel, nastoupil na jeho místo Ignác Hadrián Matuschka (1758-1819), který působil jako učitel do r. 1807. Krátce byl suplentem Václav Ambrozi, po něm v r. 1809 nastoupil Jan Křtitel Höger (1778-1823), který stál v čele kliniky 14 roků. I on se nedožil dlouhého věku, zemřel 44 letý. Jeho přičiněním v r. 1812 byla založena II. lékařská klinika, sloužící k výuce chirurgů - ranlékařů
*Pozn. Vedle lékařů se o zdraví nemocných starali též chirurgové (ranlékaři). Ve středověku to původně byli lazebníci či bradýři. Josefinskými reformami byl vyvinut tlak, aby i z chirurgie se stala plnohodnotná lékařská disciplína, kterou by provozovali pracovníci adekvátně vzdělaní. Tato kategorie zdravotníků měla značný praktický význam, protože zejména na venkově byli ranlékaři nejpočetnější a také nejsnáze dostupnou kategorií zdravotnických pracovníků. Dvorským dekretem z r. 1786 bylo nařízeno, že i chirurgové se musí vzdělávat na universitách. Po tříletém studiu na universitě získali titul magistra chirurgie, nižší studium chirurgie končilo udělením titulu patrona chirurgie. Látka u chirurgů byla především zkrácena o teoretické předměty, nemuseli absolvovat 3 leté filosofické studium, které bylo podmínkou normálního universitního studia. Teprve v r. 1848 byla prosazena zásada jednotného lékařského vzdělání, výuka chirurgů na lékařské fakultě byla zrušena. Od té doby se stává II. lékařská klinika rovnocennou klinice prvé. Ranlékaři byli pak ještě vychováváni na lékařsko-chirurgickém ústavu v Olomouci až do r. l871, kdy i tato výuka končí a chirurgie je definitivně zařazena mezi ostatní lékařské disciplíny.
Od té doby původní lékařská klinika se označuje jako I. lékařská klinika. Prof. Höger v r. 1816 se také stal současně primářem všeobecné nemocnice. Od té doby je toto pravidlo dodržováno. Krátce, 2 roky v čele I. lékařské kliniky působil prof. Josef Paul Jokliczke (1792-1825), zemřel teprve 33 letý. Julius Vincenc Krombholz (1782-1843) přichází na kliniku v r. 1825, jedna z nejvýraznějších osobností staré historie kliniky. Pamětníci ho označovali „der unvergessliche Krombholz- nezapomenutelný K.“. Byl to lékař mimořádně a všestranně vzdělaný v anatomii, v chirurgii, vynikající znalec botaniky. Byl znám jako vynikající diagnostik a oblíbený terapeut. Pozoruhodná je jeho práce o toxicitě hub, tuto problematiku studoval i experimentálně na zvířatech. Je pravděpodobné, že právě v éře Krombholzově byly na kliniku zaváděny nové vyšetřovací metody - poklep a poslech. Založil Krombholzovu nadaci pro léčení chudých studentů a nadaci pro hrazení studijních cest mladých lékařů. Jeho mumifikované srdce je dodnes uloženo na klinice jako vzácná památka na tohoto mimořádného muže. Zřejmě byl také nadmíru kritický, jelikož v 54 letech opustil kliniku a převzal profesuru fysiologie s odůvodněním, že při pokročilém stáří není možno, aby pružně sledoval veškerý pokrok v klinickém lékařství.
Po Krombholzově odchodu suplovali v čele kliniky postupně 6 let Wenzel I. Rilke a Josef Reisig. Dalším přednostou kliniky byl zřejmě nejvýznamnější představitel staré pražské lékařské školy Johann Oppolzer (1808-1871). Do čela kliniky nastoupil v r. 1842. Byl rodákem z Čech, promoval v Praze v r. 1835. Prosazoval vědecký způsob práce, byl rozhodným odpůrcem jak terapeutického nihilismu, tak i léčebné polypragmasie. V r. 1848 přešel jako profesor do Vídně. Spolu s Karlem Rokitanským, Josefem Škodou a Josefem Hebrou založil světovou slávu nové vídeňské lékařské školy. Zemřel na skvrnitý tyf, kterým se nakazil při práci v nemocnici. Po Oppolzerově odchodu do Vídně stanul v čele kliniky Anton von Jaksch (1810-1887), opět významný představitel starší pražské lékařské školy, který vedl kliniku více než 30 let. Do pense odešel v r. 1881. Tím končí nejstarší historie původní lékařské kliniky, od r.1812 nazývané I. lékařskou klinikou.
** Pozn. Dříve užívaný termín lékařská klinika je shodný s dnešním označením interní klinika, či vnitřní klinika. V Německu dodnes se užívá pro interní kliniky označení medizinische Klinik.

Předmět výuky.
Nutno si uvědomit, že v dřívější době klinické lékařství znamenalo prakticky veškerou nechirurgickou medicínu, k diferenciaci na jednotlivé obory docházelo až v průběhu 19. století.
Až do r. l948 byla onemocnění chirurgického rázu převážně v rukou ranlékařů. V seznamu přednášek je v počátcích klinická výuka označována různě, nejspíše by se předmět výuky dal vyjádřit jako praktické vyučování u lůžka nemocného (Medizinisch-praktischer Unterricht am Krankenbette).
Od konce 18. století až do r. 1881 je předmět označován obvykle jako speciální patologie. Předmět byl zařazen do posledního, čtvrtého roku medicínského studia, byla mu věnována denně 1 hodina přednášek a 1 hodina demonstrací u lůžka nemocného. Od r. 1804 bylo prodlouženo studium medicíny na 5 let, klinické vyučování pak probíhalo v posledních dvou ročnících prakticky ve stejném rozsahu, byl tedy rozsah praktické klinické výuce dvojnásobný proti počátkům.
I když až do r. 1848 byla na lékařské fakultě vyučovacím jazykem latina, je pravděpodobné, že tato kolegia, zejména u lůžka nemocného se odehrávala v němčině. Ta postupně nabývala převahu nad latinou. Teprve po r. 1848 byly ohlášeny první ojedinělé české přednášky (profesoři Kuržak, Špott a Purkyně). Teprve po pádu Bachova absolutismu začátkem 60. let začínají být na universitě vypisovány české přednášky v nevelkém počtu.
Prostory kliniky.
Jak již bylo v úvodu řečeno, první klinické přednášky se odehrávaly v bývalé vojenské nemocnici a v nemocnici Milosrdných bratří. Po otevření Všeobecné nemocnice dostala interní klinika prostory v přízemí starého křídla, které je umístěno kolmo na průčelí původního ústavu šlechtičen (dnes je zde umístěna II.kožní klinika). Klinika disponovala třemi místnostmi: 6 lůžkovým pokojem pro muže + 1 lůžko pro ošetřovatele a stejně velkým prostorem pro ženy. Třetí místností byla posluchárna. Nutno si uvědomit, že ošetřovatelé sdíleli lůžko na pokoji nemocných, byli neustále k disposici a neměli vůbec žádné soukromí.
Až Eiseltovi po r. 1881 se podařilo získat pro ošetřovatelky samostatný pokoj. J. V. Krombholz přemístil kliniku do I. patra téže budovy, čímž získal poněkud větší prostory.
V r. 1839 došlo k rozsáhlé rekonstrukci a dostavbě průčelního tzv. josefinského traktu. Na pomět této rozsáhlé akce je dodnes patrná pamětní deska s textem Saluti aegrorum erexerunt Josephus II., Leopoldus I. MDCCXC, auxit et amplificavit Ferdinandus I. MDCCCXXXIX (Pro blaho nemocných postavili Josef II. a Leopold II. 1790, bohatě rozšířil Ferdinand I.1893). Díky tomuto rozšíření nemocnice byla I. interní klinika přemístěna do II. patra nově přistavěné budovy, kde získala 2 velké pokoje pro nemocné (č. 115 a 116) a prostornou posluchárnu. Tyto pokoje sloužily až do rozsáhlé přestavby a modernizace kliniky. Nyní je
v těchto místech oddělení akutní medicíny. Posluchárna slouží dodnes. Osobou profesora byla klinika spojena s I. interním oddělení nemocnice. Místnosti tohoto oddělení zaujímaly prostory v II.patře v původní části josefinského traktu. I. česká interní klinika Teresiánské a josefinské reformy byly pokrokem v péči o zdraví, v organizaci zdravotní služby a ve školství, v legislativní petrifikaci všech těchto změn. Znamenaly však také zvýšený germanisační tlak, jelikož centrálně řízený stát vyžadoval také jednotnou úřední řeč. To ovšem byl pravý opak toho, o co se snažila mladá česká inteligence, o povznesení české řeči a o nové státoprávní uspořádání pro český národ. Uvolnění revolučního roku 1848 přineslo i první ohlášené české přednášky na lékařské fakultě.
V období Bachova absolutismu však toto úsilí je zřetelně potlačeno a až teprve začátek 60. let minulého století znamená nové období pro české národní hnutí, pro zrovnoprávnění češtiny. Přednášky českých profesorů se začínají objevovat častěji, nicméně jsou stále v naprosté menšině. Až do rozdělení lékařské fakulty r. 1883 celkem 14 profesorů a docentů přednášelo alespoň určité období česky. Byli to m.j. J. E. Purkyně, E. Grégr, V. I. Petters - objevitel acetonu v moči, B. Eiselt, E. Maixner a další. Nebyla v tom jenom odvaha vystoupit proti oficiální tendenci, ale byly s tím spojené i nemalé obtíže „technického rázu“, tj. vyvstala nutnost formulovat odborné výrazy v češtině, vytvářet vědecké české názvosloví.
V oboru vnitřních nemocí začal přednášet česky Bohumil Eiselt v r. 1861, krátce poté, co se habilitoval jako soukromý docent. V těchto česky přednášených lekcích a demonstracích byl neobyčejně důsledný a česky přednášel nepřetržitě od r. 1861. Eiselt ovšem měl i přednášky v němčině. V r. 1863 nastoupil Eiselt na oddělení nemocí prsních, čímž získal možnost přednášet a demonstrovat nálezy na nemocných. Vyučoval především nauku o poklepu a poslechu, nejdůležitější vyšetřovací metodu té doby. V r. 1866 byl Eiselt jmenován mimořádným profesorem, ale nepřízeň úřadů se projevila v tom, že jeho české přednášky byly prohlášeny za nepovinné, takže studenti je nemohli vykázat za řádně absolvované. O jeho mimořádné oblibě však svědčí skutečnost, že drtivá většina studentů i přesto dále docházela na Eiseltovy přednášky a klinické demonstrace. V r. 1871 c.a k. ministerstvo kultu a vyučování vyhovělo Eiseltově žádosti, aby mohl rozšířit své přednášky na celý obor vnitřních nemocí a aby tyto česky proslovené přednášky byly uznány za povinné. Od zimního semestru r. 1871 tedy existuje česká klinika, v té době stále na Oddělení nemocí prsních.
Termín „klinika“ má dvojí význam: Jednak jako vyučovací předmět s konkrétní obsahovou náplní a zkouškovými povinnostmi a jednak jako instituce s lůžkovým a jiným provozním zázemím, kde probíhá vyučování studentů. V r. 1871dosáhl Eiselt založení první české interní kliniky v tom prvním slova smyslu, institucionálně vyučování probíhalo na oddělení nemocí prsních. Od r.1873 v seznamu přednášek však už je toto Eiseltovo pracoviště označováno jako Lékařská klinika. Ještě před rozdělením lékařské fakulty na českou a německou se Eiselt stal přednostou původní I. lékařské (= interní) kliniky po pensionování prof. Jaksche v r. 1881. O to, kdo se stane Jakschovým nástupcem byl mezi českými a německými profesory sveden velmi ostrý a úporný boj. To, že přednostenství do té doby vlastně německy vedeného pracoviště bylo nakonec svěřeno Eiseltovi svědčí o tom, že Eiselt byl nepochybně pokládán za odborně dostatečně schopného nástupce dlouholetého významného profesora, že je schopen na úrovni doby přednášet a vědecky pracovat v českém jazyce. Je to však také důkazem toho, že váha české části společné university nabyla již takové váhy, že byla schopna prosadit českého profesora na vedoucí místo klíčového pracoviště lékařské fakulty.